Super Night Shot představuje magické putování nočními ulicemi ne tak dalekého města. Mezi řadou nečekaných překvapení se publikum stává spoluhercem ve filmu, který oslavuje náhodná setkání s neznámými lidmi a radost z nahodilosti městského bytí. Komická i dojemná, performance Super Night Shot se snaží pozvednout banalitu každodenního života do zářivého světla celovečerních trháků. Performance je zcela nepředvídatelná. To, co je všední, proměňuje v senzaci a pohrává si s vnímáním důvěrně známého. Může se stát cokoliv a většinou se to taky stane.
Super Night Shot je projektem, se kterým toho skupina Gob Squad procestovala nejvíce. Od roku 2003, kdy vznikl, proběhlo na dvě stě jedinečných uvedení. Každé bylo natočeno a promítnuto pouze jednou jedinkrát v daném městě. Performance byla uvedena ve čtyřech jazycích, na šesti kontinentech. Je stále stejně svěží, nebezpečná a vzrušující, jako v den, kdy čtyři performeři/umělci poprvé vkročili na zamrzlé ulice Berlína, aby zahájili svou „válku proti anonymitě“.
GOB SQUAD (DE/GB)
Sedmičlenná mezinárodní skupina umělců působí od roku 1994. Etablovala se ze dvou důležitých divadelních akademií - Institutu aplikované divadelní vědy v Giessenu a nottinghamské Trent University a v současné době sídlí převážně v Berlíně. Její autorská a provokativní díla, která mísí performance s výtvarným uměním, videoartem a multimediálními technologiemi, si získala ohlas po celém světě.
Gob Squad svá představení často hrají i v kancelářích, obchodních domech, železničních stanicích nebo hotelech nebo na tenisových kurtech, ačkoliv se tradičním divadelním prostorám v části svého programu nevyhýbají. Jeden z nejvíce inovativních divadelních souborů současnosti vystoupil v Praze v roce 2008 s warholovskou persifláží Kitchen (Kuchyně), později ještě několikrát uvedl svůj projekt s velkou skupinou dětí Before Your Very Eyes, jenž vznikl v koprodukci divadla Campo. Tvorba Gob Squad je tedy v ČR známa pouze částečně a její aktuální vývoj je bohužel takřka nereflektován, ačkoliv se jedná o skupinu, která společně s např. Rimini Protokoll, She She Pop, Monster Truck nebo Goat Island profiluje současnou podobu tzv. devised theatre - tedy divadla autorského, které se na hony vzdaluje interpretaci textu či osvědčených postupů při tvorbě děl. Zásadní newyorský kulturní portál Culturebot označil Gob Squad za „výstřední bestii, která osobitě kombinuje performance a happeningy s audiovizuálními odkazy na popkulturu, přičemž výsledkem je výjimečně nádherný a působivý svět“. Kromě mnohých citací všedních situací a celého univerza každodennosti budují Gob Squad svá díla skrze zneužití různých popkulturních vzorců, ale i participativní spolupráce s publikem.
Po představení budou následovat Q&A, tedy otázky o odpovědi. Připavte si své zvídavé dotazy a ptejte se na cokoliv.
☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆
MÁME DVOJAKÝ VZTAH K BYTÍ NA JEVIŠTI
Rozhovor se Seanem Pattenem ze skupiny Gob Squad
text: Lukáš Jiřička
Sean Patten je původní člen souboru Gob Squad. Tato sedmičlenná mezinárodní skupina umělců působí od roku 1994. Etablovala ze dvou důležitých divadelních akademií – Institutu aplikované divadelní vědy v Giessenu a nottinghamské Trent University. V současné době působí převážně v Berlíně. Její autorská a provokativní díla mísí performanci s výtvarným uměním, videoartem a multimediálními technologiemi a získala si ohlas po celém světě.
V rámci festivalu Terénní úprava Gob Squad uvede jedno ze svých nejslavnějších děl Super Night Shot, které představuje magické putování nočními ulicemi města. V řadě nečekaných překvapení se divák stává spoluhercem ve filmu, který oslavuje náhodná setkání s neznámými lidmi a radost z nahodilosti městského bytí. Tato komická i dojemná performance se snaží pozvednout banalitu každodenního života do zářivého světla celovečerních trháků. Performance je zcela nepředvídatelná, všední život proměňuje v senzaci a pohrává si s vnímáním důvěrně známého. Může se stát cokoliv a většinou se to taky stane.
Interview bylo pořízeno v roce 2015 a je zde uveřejněno ve zkrácené verzi.
Chtěl bych se vás zeptat na Gob Squad jako skupinu lidí a organizaci. Máte nějaká pravidla, jak diskutovat o tvorbě vašich projektů, když nemáte režiséra nebo dramaturga a většinu nejen tvůrčích rozhodnutí činíte kolektivně? Tuším, že spolupracujete například se scénografy, kteří však nejsou členy skupiny.
Zveme ke spolupráci video techniky, zvukové umělce atd. Pracujeme na principu vzájemné dohody, nikoliv hlasování nebo něčeho podobně odměřeného, takže to někdy zabere dost času. Takový tvůrčí proces zahrnuje hodně diskusí, ale uvědomujeme si, že je velmi snadné mít úžasný nápad pouze ve své hlavě, ale pokud neexistuje v čase a prostoru, tak nemá žádný smysl. Snažíme se bavit o věcech, které opravdu existují. Pokud má někdo nápad nebo klidně ani ne celý nápad – pokud má někdo půlku nápadu, snažíme se vyzkoušet ho, aby jej lidi mohli posoudit a pak říct: „Chci, aby to bylo takový a makový“. A místo toho, abychom se hádali, čí směr je lepší, vyzkoušíme oba dva.
Dochází tedy někdy k tomu, že mám představu a řeknu: „OK, potřebuju čtyři z vás, abyste udělali to, to a to“. A někdy se zase naopak stane, že jsem tělem v představě někoho jiného – nevím, co mám dělat, ale řekne mi co, a já to zkusím. Takže je to celé hlavně o snaze, aby ty věci existovaly. Ta těžší fáze přichází později, když se rozhoduje, co sestříhat a vystříhat a jak zdokonalovat již hotovou práci. Během zkoušení je nás až osm devět. Je snadné, aby se to rozběhlo alespoň na půl a mohli jsme začít zkoušet různé věci. Těžší část jsou zmíněné úpravy a rozhodování, s čím se rozloučit.
Takže tento princip kolektivního rozhodování lze považovat za dramaturgii či příbuznou práci?
V podstatě ano – proto si dáváme na čas s propracování konceptu, to je ta hlavní „povídací“ fáze. Dále je to o posuzování, zda vymyšlené věci odpovídají konceptu či ne. Pokud je scéna sama o sobě skvělá, ale konceptu neodpovídá, dáme ji stranou, protože možná patří do jiného, budoucího projektu. Takže ano, jako skupina se věnujeme i tomuto typu dramaturgické práce. Ale máme i širší základnu lidí, kterým důvěřujeme – přátele a příznivce našeho souboru. Často se v raných fázích projektu, třeba v polovině práce, snažíme představit část materiálu publiku. Někdy to jsou studenti nebo divadelníci, se kterými také spolupracujeme. Práci jim představíme a zeptáme se, co si o tom myslí. Někdy s nimi souhlasíme, někdy ne, ale je to dobrý postup přímo během tvorby materiálu.
Začátky Gob Squad byly celkem skromné. Reflektujete fakt, že teď můžete dělat velké produkce? Nakolik to proměnilo váš jazyk?
Hodně jsme o tom tento týden přemýšleli v souvislosti s jedním velkým operním projektem a myslím si, že se všichni těšíme na to, že zase vytvoříme něco menšího. Je zajímavé vědět, že můžeme vytvořit i něco většího, že můžeme v klasickém divadelním systému pracovat a říkat stovce lidí, co mají dělat. Ale to, co nás baví nejvíce, je být součástí menšího kolektivu, improvizovat na pódiu se svými kamarády. Myslím si, že to bude vždy jádrem toho, co děláme. Samozřejmě můžeš utratit víc peněz za technologie nebo scénu, ale podstata toho, co děláme, zůstane stejná. Jsme kamarádi, kteří spolu tvoří potrhlé věci a improvizují. Přichází k nám různé příležitosti – onehdy nás někdo oslovil, zda nechceme dělat balet, ale my nechceme. Jaký balet? Vždyť ani neumíme tančit. Operu jsme udělali proto, že nám neřekli: „Režírujte Mozarta nebo Wagnera.“ Měli jsme vytvořit náš vlastní koncept opery. Nemyslím si ale, že budeme někdy v takových projektech pokračovat.
K samotnému začátku Gob Squad – jste ze dvou různých divadelních škol. Pocítili jste nějaké kulturní rozdíly – jiné zázemí, pohled na věc, očekávání?
Myslím si, že to, co jsme získali od německých studentů, je absolutní přísnost, co se týče konceptuálního uvažování – dělali bláznivé věci, třeba že někdo stál 24 hodin na kusu ledu, dokud neskončil v nemocnici, protože mu omrzly nohy… To nás inspirovalo. My (z Velké Británie) jsme byli spíš… ani nevím. Rozhodně jsme ale našli společný inspirační zdroj. Obzvlášť v práci ve veřejném prostranství – můžeš navštívit jakékoliv město na světě a určitě tam najdeš nákupní centrum, McDonald’s a Starbucks. Tato globalizovaná kultura, místa, která každý zná, protože se nachází všude, nás zajímají. Takže ne historické náměstí, ale to nákupní středisko vedle něj. Ohledáváme spíše globalizované kulturní shody než kulturní rozdíly. Myslím si však, že německá a britská kultura mají mnohé společné, třeba smysl pro humor.
Inspirovali vás skupiny jako Forced Entertainment – tedy tvůrci, kteří pracují s textem, a to i přesto, že jste skupina, kterou práce s textem tolik nezajímá?
Kdybychom měli ve skupině někoho, kdo píše, možná by nás to zajímalo. Pro mě osobně byli Forced Entertainment velkým vzorem a určitě i pro některé další. Vzal jsem si od nich to, jak pracují jako tým a každý na pódiu je svým způsobem autor. Tim Etchells je samozřejmě kurátorem materiálu, ale určitě je v každém jejich díle znát síla kolektivu. Další velkou inspirací byla a stále je americká skupina The Wooster Group. Kromě té i silně vizuálně zaměření umělci jako Robert Lepage nebo Romeo Castellucci.
Když jste začínali tvořit pro klasické jeviště, měli jste s hraním velmi limitované zkušenosti. Jak jste hledali klíč k tomu, jak na jevišti být?
Pokud se podíváte na naše raná léta, všimnete si, že nemluvíme, případně jen skrze filtr ‒ například jsme text namluvili na diktafon a nahrávku pustili, nebo jsme hráli za plátnem, popřípadě jsme diváky posadili do aut a hráli na druhé straně čelního skla. Vždy jsme byli za plátnem nebo v krabici – jako v Before Your Very Eyes, takovou krabici s benátskými zrcadly jsme použili i ve starším díle. Pořád jsme se před diváky nějak schovávali, protože jsme nevěděli, jak před nimi být, nebo jsme připravili „skutečnou“ situaci, protože v ní není třeba nic hrát. Myslím, že tento přístup vychází z toho, že jsme nestudovali herectví a ani nás nikdo neučil, jak se na jevišti chovat. Vůbec nám to nebylo příjemné. Možná proto často používáme formát talk show nebo roli televizního moderátora. To totiž známe. Protože jsme neuměli hrát, museli jsme vymyslet něco jiného.
Jak se během dvaceti let změnilo vaše působení a chování na jevišti?
Myslím, že jsme na scéně více sebevědomí – teď už víme, jak s ní zacházet. Vždy si plně uvědomujeme, že je v sále spolu s námi spousta lidí, kteří nás sledují. Nikdy se nesnažíme předstírat jakousi čtvrtou stěnu, která odděluje jeviště od hlediště. Neustále přepínáme mezi uvědoměním, že jsme zcela před diváky, a módem schovávání. Proto máme k vystupování a bytí na jevišti tento dvojaký vztah. Tak nějak mezi láskou a nenávistí.
Rozhovor vyšel v prvním čísle časopisu Centra experimentálního divadla, které vyšlo 1/10/2019. Online zde (s. 64) www.ced-brno.cz/cedit.