Věk, stáří, choroba nebo smrt jsou životní danosti, které často vytěsňujeme. Když je staří ještě navíc propojeno se ztrátou paměti nebo demencí, péče a starostlivost zahrnuje speciální přístup. Není zde potřeba lítosti, důležitá je empatie a konkrétní pomoc, trpělivost a čas. Projekt Dveře otevírá všechny tyto zamčené komnaty nejen v symbolické rovině, ponouká i způsob, jak se k nim vztáhnout prakticky. Dveře zde nejsou jen neživým funkčním předmětem, ale hrají roli pomyslné brány do krajiny snění.
Vrzání, klika, ztracený klíč. Hranice soukromého a veřejného. Jako první si pamatuji kovové dveře vstupní branky plotu do předzahrádky, byly zelené s bílými paprsky a v jedné prohlubni, kde měl být později nasazený sloupek, bydlela jeden rok malá rosnička. Pak si vybavuji napůl prosklené dveře do našeho pokoje u babičky, kde jsme bydleli deset let. Sklo mělo reliéf z květin. Pak dýhované dveře do obývacího pokoje, jednou jsem přes jejich klíčovou dírku koukala na film Souboj Titánů. Ve školce jsme měli velké bordové kožené dveře, které vypadaly jako obří harmonika. Na dvorku byl skleník, dveře do něj byly obzvlášť magické, měly kovový zrezavělý zámek. Ve škole byly pak všechny dveře tak uniformní, že si na ně vůbec nepamatuji. Když jsme se přestěhovali do nového domu, rodiče nechali udělat masivní vstupní hnědé dveře se zámkem na kouli, které vypadaly jako složené ze stovek malých dřívek. Jsou dvoje – přední a zadní a dodnes vypadají stejně. Uvnitř domu jsme v pokojích dveře neměli, od té doby zapomínám zavírat i zamykat. Při vstupu do domu, kde nyní bydlím, jsou velké staré dřevěné, opět bordové, dveře. Krásně vržou a jejich zvuk se stal zvukem domova, jsou jako hudební nástroj. V bytě jsem odstranila skoro všechny dveře a přidala francouzské okno do zahrady. Pro prosklené zamlžené dveře mám zvláštní slabost.
Projekt Dveře byl od začátku doslova i symbolicky otevřený atypickým řešením, díky kterým se i obyčejné dveře staly inspirací pro cvičení paměti, terapii, sdílení vzpomínek, důvodem pro společné setkání, iniciační rituál a oslavu. Obzvláště v aktuální době lockdownu, které dominuje absence návštěv a společenských událostí, nejde opomenout symbolickou rovinu jeho vzniku. Dveře vznikly ve spolupráci s dalšími umělci Janem Slámou, Markétou Lisou a Pavlou Maslejovou. Jan Sláma vystudoval Fakultu výtvarných umění v Brně a již několik let pracuje jako koordinátor a instruktor terapie v denním stacionáři pro seniory v Domově Naděje Brno–Vinohrady, kde byl náš projekt realizován. Režim stacionáře je přizpůsoben specifickým potřebám jednotlivých klientů, ke kterým personál přistupuje individuálně a vychází jim vstříc, na což jsme se pokusili naší prací navázat.
Když jsem se Honzy zeptala, co jim v jejich zařízení nyní chybí, nebo co by aktuálně potřebovali, jak personál, tak klienti, odpověděl mi, že se u nich budou probourávat dveře mezi odpočívárnou a společenskou místností. Malá přestavba měla zjednodušit pohyb klientů v prostoru. Když si budou potřebovat odpočinout, nemuseli by bloudit a hledat dveře za rohem.
Tato praktická věc ve mně okamžitě vzbudila nadšení a zároveň se mi vybavily dveře do Honzova ateliéru v bývalé brněnské fabrice Vlněna, kde vytvořil nezapomenutelný environment připomínající jakousi tajnou skrýš s mnoha záhadnými policemi a skříňkami. Do prostoru bylo možné vejít jen úzkým otvorem přesně ve velikosti jeho postavy. Doteď je pro mne tento mikroprostor a speciální „dveře“ nezapomenutelný a fascinující. Dnes již neexistuje a autor zachoval jen jeho torzo. Existuje však krátký dokumentární film s názvem Hranice mezi běžným a svátečním (8 min.), který vznikl ve spolupráci s Pavlínou Komoňovou. Dokument je portrétem nejen umělce, ale i této historické, dnes už neexistující budovy.
Název filmu Hranice mezi běžným a svátečním mne ponoukl k přemýšlení, jestli by nebylo možné ve stacionáři pro tyto nově zbudované dveře, klienty a personál uspořádat iniciační terapeutické představení, jehož součástí by také byla malá oslava vítající nové dveře a celý nový rok. Procitnout obyčejné dveře jako prostor mezi sněním a realitou, jako hranici mezi obyčejným a svátečným. Vyzvali jsme klienty, aby si zavzpomínali na nějaké dveře, které byly v jejich životě důležité, nebo jim z nějakých důvodů utkvěly v paměti. Toto vzpomínkové cvičení předcházelo výběru konkrétních typizovaných dveří, které pak byly vybrány na základě kreseb klientů.
Sešli jsme se s Honzou a vrtalo nám hlavou, jak by měl iniciační rituál pro nové dveře vypadat. Hledali jsme pomyslný klíč. V hlavě se mi objevily uklidňující zvuky kantely – strunného hudebního nástroje, který jsem poprvé slyšela během jedné výstavy Kateřiny Zochové. V souvislosti s tímto nástrojem se mi vybavila hudebnice Markéta Lisá, která na něj také hraje. Oslovila jsem ji ke spolupráci, ale kantelu jsem nezmiňovala, spíš jsem tajně doufala, že ji Markéta navrhne sama. Projekt se jí od počátku zamlouval, protože již delší dobu chtěla něco v podobném sociálním zařízení udělat. Měla v plánu čtení, což jsme měli v plánu i my s Honzou. Během setkání pak navrhla, že by mohla také hrát na různé hudební nástroje. Napadlo jí, že by bylo krásné zahrát na kantely, které vyrábí umělkyně Kateřina Zochová, což byl můj sen, a tím do sebe všechno zapadlo. Tuto kantelu jsme se pak rozhodli stacionáři po představení věnovat pro účely muzikoterapie. Pak jsme přemýšleli nad příběhem a scénou a Honza si vzpomněl na Proměny od Ovidia, ve kterém si starý pár Filémón a Baucis přáli zemřít spolu a bohové jim toto přání splnili. Proměnili je ve stromy, které se pak mohly pořád dotýkat větvemi.
Napadlo nás prostor dveří využít pro stínohru a malbu. Rozvrhli jsme si naše role – já a Honza stínohra, Markéta hudba a čtení. Zjistili jsme, že potřebujeme ideálně ještě jednoho/u muzikálně nadaného člena/ku, aby hrál/a během čtení. Honza navrhl svou kolegyni Pavlu Maslejovou, která hraje v hudební kapele. Souhlasila. Byli jsme tedy čtyři a začali jsme promýšlet dramaturgii. Několikrát jsme si zkusili práci se scénografií. Rozhodli jsme se použít malbu na vatelín a stínohru přes meotar. Jako rekvizity jsme se rozhodli použít barevné filtry, lupu a květiny, znázorňující strom štěstí. Těšili jsme se na společnou improvizaci a na reakce klientů a personálu stacionáře, kteří měli radost zejména z nových dveří. Na co se těšily nové dveře, přesně nevíme. Markéta napsala v předvečer představení pro dveře nečekaně i novou, trochu shakespearovskou báseň. Chyběla už jen červená opona. O její ušití jsem poprosila umělkyni Beátu Spáčilovou, zakladatelku platformy Brno šije.
Po všech přípravách nám bylo jasné, že si oblékneme slavnostní šaty. Já i Markéta jsme měly šaty, které jsme ještě nikdy na sobě neměly. Pavla s Markétou se mimovolně sladily tak, že měly obě sametové šaty. Dokonalá souhra. Kolem desáté hodiny dne premiéry se za zvuku bourání ozvalo cinknutí, někdo z klientu se zeptal „Kdy už to začne?“ Nejdřív se otevřely světlehnědé vrzající kožené zašupovací dveře, za nimi se objevil rudý závěs a za ním naše nové dveře, které zažily svých 15 minut slávy, štěstí a lásky. My jsme zažili 15 minut velkého soustředění, které mělo nádech tranzu. Markéta zahrála na kantelu, pak přečetla svou báseň, pak hrála Pavla a Markéta četla příběh Filémóna a Baucis. Já a Honza jsme se ponořili do stínohry a na závěr otevřeli dveře. Dramaturgie postupného otevírání všech dveří a závěsů, byla během představení klíčová. Ze začátku naše performance vypadala, že je určena jen pro klienty, postupně ale bylo stále více jasné, že byla také iniciačním ceremoniálem pro samotné dveře. Na závěr se ozvalo magické cinkání na dřevěnou zvonkohru Koshi, malba na papír byla strhnuta a na jejím místě se objevil světlem ozářený nový průchod do odpočívárny. Celý prostor prostoupilo světlo, za dveřmi se objevily postavy lákající překročit práh nových dveří a oslavit jejich příchod také pohoštěním. Někdo z klientů se pak zeptal „Už je konec?“
Anebo také začátek, pomyslela jsem si.
✰✰✰
Rozhodli jsme se iniciační ceremoniál sdílet s každým, kdo by měl zájem a chuť přivítat nové dveře, nebo i zpětně dveře starší. Připravili jsme k tomuto účelu jednoduchý praktický kit ve formě souboru materiálů, které můžete využít pro vlastní provedení této performance. Obsahuje návod, scénář, texty ke čtení a zvukové nahrávky. Soubor je možné volně stáhnout níže na této stránce.
Performance může realizovat kdokoliv, kdekoliv a kdykoliv. Primárně je určena sociálním a zdravotním službám, uměleckým školám a různým domovům. Trvá přibližně 15 minut a ideálně jsou na její realizaci potřeba čtyři osoby. První dvojice hraje na hudební nástroje a přednáší báseň a příběh, druhá dvojice realizuje malbu a stínohru dle materiálových a technických možností v návaznosti na čtení. Během performance je kladen důraz na pomalé pohyby, klid a příjemnou atmosféru. Jde o iniciační uvítání dveří a oslavu jejich následného odhalení a otevření. Není důležité, jestli jde o staré, nebo nové dveře. Důležité je procítění něčeho obyčejného jako slavnostního. Rituál je vhodný i pro venkovní branky. Je možné jej realizovat v exteriéru i interiéru, ve dne i v noci. Nakonec je doporučeno připravit také malé občerstvení a nějaký čas slavit. V hlavní roli zůstávají dveře a vy.
Pokud využijete příležitosti realizovat vlastní verzi performance, budeme moc rádi, pokud zašlete video nebo foto záznamy na adresu teren@ced-brno.cz. Pro porovnání je možnost podívat se na videozáznam z prvního provedení tohoto konceptu, který byl realizován v denním stacionáři pro seniory v Domově Naděje Brno–Vinohrady.
BIO: Zuzana Janečková (*1979) je umělkyně a kurátorka. Ve své umělecké a kurátorské činnosti zkoumá pojmenovávání uměleckých děl, hybridní umělecké tvary, sběratelství, ekoaktivismus, mezidruhové hierarchie, antropocentrismus a otázky související s tématem péče a anonymními tendencemi z hlediska autorství. Je autorkou Slovníku anonymity (2012). Od roku 2012 pracuje jako kurátorka v Galerii mladých v rámci Galerie TIC. V rozmezí let 2017–2020 učila na Střední škole umění a designu v Brně – obor Nová média. V roce 2020 zorganizovala multižánrové symposium DOM ve slovenské vesnici Važec. Dlouhodobou ambicí projektu ve Važci je vytvoření nového kulturního centra zkoumajícího problematiku folklorismu, exotismu, kolonializmu, patriotismu, ale i turismu a rekreace ve vztahu k přírodě, lokálnímu prostředí a obyvatelstvu. Od roku 2012 působí v redakční radě slovenské verze portálu artalk.cz, příležitostně píše recenze pro časopis Flash Art. Je členkou umělecko-kritického uskupení Café Utopia (Katarína Hládeková, Marika Kupková, Markéta Žáčková) a otužilecké skupiny Turčianske nanuky.
