Kdy jste si všimli, že je společnost rozdělená?
Když se Babiš objevil v politice?
Trump vyhrál volby? V 90. letech?
Je vůbec společnost rozdělená? A nebyla vždycky?
Obvykle je veřejná debata zasvěcená mužským odborníkům na jednotlivá témata, lidovým bavičům a v nejdemokratičtější možnosti „veřejně“ známým osobnostem.
Pro každodenní témata typu dopingových odhalení či zákazu kožešinových farem to většinou (aspoň iluzorně) stačí.
Co ale témata, která překračují tento horizont?
První, které mě napadne, je řešení klimatické krize.
Nejjednodušší odpověď na to, proč tohle téma u tak velké části společnosti vyvolává takový odpor, jednoduše je, že je příliš velké.
Odkrývá příliš mnoho a časovost i horizont, který pro debatu potřebuje, je jak z jiného světa.
V takovou chvíli je skoro srandovní, když vedle nás stojí takových témat hromada.
Klasické antirasistické klišé říká, že všichni máme přece stejné dvě ruce, cítíme stejnou bolest a nakonec i stejně umřeme.
Zkuste se někoho ve svém okolí zeptat, co by řekl na zprávu, že v roce 2060 bude díky drahým a složitým technologiím možné smrt oddálit až na věk 170 let?
To, co je dneska považováno za představy patřící do světa sci-fi, je chabé.
Co byla dříve dystopie, je dnes jen jedním ze scénářů budoucnosti.
V roce 2016 byl průměrný věk dožití v Somálsku 53,42 let, zatímco ve Švýcarsku 82,89.
To je podle mě dystopie i sci-fi dneška.
O to víc je evidentní, že je potřeba přijít s novými příklady toho, co je sci-fi.
A to, co už těsně není, aktivně řešit.
Obojí ideálně s těmi, kterých se většinou nikdo na nic neptá, a když už ano, tak jen na to, kdy si najdou práci a začnou žít „normálně“ jako ostatní.
Proto jsem začal chodit do Denního centra na Vlhké v Brně, kde se snaží poskytovat základní pomoc lidem žijícím na ulici, nebo v nestandardních a těžkých životních podmínkách.
Vedl jsem tam celou řadu rozhovorů, hodně o životě, ale hlavně o tématech, která považuji za důležitá. Názor na ně mi od lidí, co žijí mimo liberální, finančně zaopatřenou bublinu, děsně chybí.
Často jsem si u toho vzpomněl, jak jsem si jako puberťák při sledování studia ČT 24 představoval, co by se asi dělo, kdyby naproti moderátorce seděl bezdomovec?
Jaká by byla jeho reakce na stoupající preference té či oné politické strany, nebo na dostavbu Dukovan? A měla by se za veřejné peníze jezdit Velká cena?
Nevím, co by si kdo v takovou situaci myslel, no zpětně mě mrzí vidět, kolik v tom bylo pocitu debilní exotiky. Jak asi jiné a zvláštní pohledy takový člověk určitě má!
Rozhovory, které jsem v Kontaktním centru vedl, byly různé, někdy dost osobní, někdy zase nerdsky zahleděné do futuristických vizí o všem možném. Každopádně hledat v nich společné pojítko skrze jednotlivé výpovědi, by bylo marné.
Natož jakýsi celkový obraz o tom, co si asi tak „lidi z ulice“ myslí o světě.
„Řeknu ti, že bych nepoznala, že je to bezďák, kdybys mi to neřek, a na rádio je to docela dobrý,“ řekla mi jedna paní po krátkém poslechu prvního střihu prvního dílu, potom co mě stáhla o cigaretu.
Název Jupiter se jí taky líbil, tak dobrý.
BIO: Matyáš Zeman je umělec, hudebník, student Akademie výtvarných umění v Praze a aktivista na poli ekologie a hnutí za sociální spravedlnost. Jeho tvorba je angažovaná a spekulativní. Transformativně zpracovává myšlenkové nebo společenské automatismy, které často jen lehce posouvá vlastním postojovým nebo ironickým směrem. Formálně se autorova umělecká praxe pohybuje mezi performancí, hudebními akcemi, sound artem, publicistikou a spekulativním designem. Tyto principy využívá zejména v multimediálních objektech Propaganda (2018) a Kritika safe space nebo ani ne (2020). Své hudební projekty prezentuje pod různými pseudonymy. Mezi lety 2016-2019 to byl nejčastěji Lady Lukopren. Od roku 2020 potom Leopoldov odkazující k historii stejnojmenné slovenské věznice. Ve svých projektech využívá formy participativní tvorby. Často odkazuje ke klasickému médiu sochy a k videu a zabývá se tématy paměti, představ a ekologie. Od roku 2018 je aktivním členem Ekobuňky AVU.
