vnitřní dialog
BB: Báro, co to je za projekt, o co vlastně šlo?
BB: Tak šlo o to, že Matyáš (Dlab) mi někdy na konci října zavolal s tím, že mají v Terénu peníze na umělecko-sociální projekty, celkem tři, a že by chtěli, abych jeden vedla já.
BB: Takže to zadání bylo takhle neohraničený..
BB: To je otázka, na jednu stranu bylo široký, na stranu druhou okleštěný z úplně jiných stran. Přemýšlela jsem o tom v obecný rovině vcelku intenzivně v takových periodách plných marnosti a slepých uliček...trvalo mi hrozně dlouho se do toho vnořit.
BB: Báro, počkej, zpomal. Zkusme míň slepých uliček, kdyby to šlo..
BB: OK, takže pak bylo nějakou dobu ticho a potom jsme spolu telefonovali...dobře, to asi neni důležitý...co mi připadá důležitý, že jsem si na začátku vůbec neuvědomila, do čeho se pouštím. Připadalo mi, že dělat podobný sociálně-umělecký projekty byl vlastně důvod, proč jsem začala studovat na FaVU. A najednou jsem měla v ruce (v tu chvíli ještě imaginární) obnos peněz a cítila jsem se z toho strašně.
BB: Můžeš vysvětlit proč?
BB: Měla jsem najednou dojem, že nedokážu ty peníze použít etickým a zároveň uměleckým způsobem. Přišlo mi, že je jich málo a že to, co jsem s nima schopná vyčarovat, je nedostatečný. Navíc jsem si uvědomila, že jsem limitovaná nejen zodpovědností za to, kam se ty peníze rozhodnu poslat, ale i tím odkud přichází (Terén je městská příspěvková organizace). Ještě k tomu jsem hodně kriticky přemýšlela o tom, že (především časový) možnosti zadání, mi dovolujou spíš jednorázovou, svým způsobem charitativní nebo donátorskou pomoc. Připadalo mi, jakobych byla v pasti a mým cílem bylo dostat se ven bez toho, abych přitom některý z těch myšlenkových konstruktů rozbila...
BB: No a dostala ses? Ven?
BB: Nejsem si jistá, popíšu ti ten samotný projekt: v první části jsem nabízela před pracákem práci, kterou si lidi mohli vytočit v kole štěstí. Chtěla jsem se vyhnout spolupráci s další institucí - jednak proto, že mi instituce samy o sobě připadají jako nějaký síto (ne každý je třeba chce využívat), jednak proto, že jsem chtěla, aby ty lidi sami měli možnost udělat rozhodnutí a na tu hru přistoupit (anebo ne). Abych je nevnímala jako víceméně pasivní účastníky, nebo loutky, a nestavěla je do pozice oběti. Nabízela jsem vlastně stejnou službu jako nabízel ten úřad, akorát jsem z toho odstranila většinu byrokratických postupů a vložila do toho trochu náhody a hry. Já (asi trochu naivně) věřím, že je k něčemu dobrý občas vykračovat ze svých naučených vzorců, zvlášť ve chvíli, kdy nahodilost ze světa kvůli protipandemickým opařením na chvíli úplně vymizela.
BB: Jak na to lidi reagovali, chtělo se jim rozvířit skutečnost trochou neskutečnosti?
BB: Jo, chtělo, upřímně jsem nečekala, jak moc budou otevření tomu, účastnit se takových kravin. Nebyla jsem si jistá, jestli to znamená, že věří ve stejný věci jako já, nebo jestli jsou finančně na dně. Řekla bych, že to bylo tak 30:70.
BB: Jo, dobrý, možná až moc zevrubný, zkus se trochu editovat...Jak to pokračovalo?
BB: Jo, sorry sorry, no dál to pokračovalo tou samotnou prací.
BB: Co to bylo za práci?
BB: Stavěli jsme “hladovou zeď”. Ta původní hladová zeď, která se táhne přes Petřín na Hradčany, má takovou svojí legendu. Ta legenda tvrdí, že Karel IV. ji nechal postavit během hladomoru v Praze proto, aby nasytil chudinu.
BB: Takže sis hrála na císaře?
BB: Tak počkej, já jsem spíš zmocněnec moci vyšší, ne? Předposlední článek v řetězci řekněme...
BB: ..to mělo být jen takový sebekritický pošťouchnutí tvýho ega...
BB: No jo. Každopádně abychom to dotáhli, tuhle myšlenku práce pro práci, tak jsme tu zeď navíc ještě rozbořili a rozložili hned potom, co jsme jí postavili. Jenom jsem ještě koupila dětem z Hvězdový sprej, aby se mohli vyblbnout, a po focení to šlo hned dolu.
BB: Rozuměli ty participující lidi tvýmu konceptu?
BB: Jak který, část určitě jo, jeden z těch mladších kluků byl hodně zúčastněný, ale třeba tam byl jeden pán, kterýho to nezajímalo vůbec. Ten přišel čistě pro cash, ale to je samozřejmě ok, co by ho to taky muselo zajímat. To byla další věc, co mi během toho docvakla.
BB: Co teď konkrétně myslíš?
BB: No, že je důležitý při tomhle druhu práce víc přemýšlet o perspektivách a výchozích pozicích těch lidí. Chápeš, ty lidi, co se mnou na tom dělali, nebo většina z nich, vyrostli někde na Cejlu a žijou tam celý život, jejich socio-kulturní pozadí je úplně jiný než to moje..
BB: Můžeš to konkretizovat? Pořád je to hodně abstraktní..
BB: Pravda. Tak například já jsem si představovala, že se spolu budeme během tý práce bavit o tom, co kdo dělá, jak žijeme, jak by bylo možný prohloubit tu spolupráci... Ale ty lidi to vnímali v zásadě jen jako momentální výdělek, nevěděli, jak moc ke mně můžou mít důvěru. Svět institucionalizovanýho umění je pro ně úplně vzdálenej. Člověk si pak hodně uvědomuje vlastní privilegovanou pozici a všechno, co se k tomu konkrétnímu postavení váže.
BB: Rozumím. Teď mi řekni úplně odjinud- kdes na to vzala materiál? A co jsi s ním udělala potom?
BB: Cihly mi dovezl kámoš, našla jsem je někde u Brna za odvoz. No a pak jsme jich většinu přihodili na hromadu cihel z baráku, co se boural na konci Bratislavský, kus si vzali kámoši na svojí zahradu..
BB: Moc hezký, zahrádka, kytičky...každopádně to zní jako zero waste, ale zároveň je to skoro jakoby se ani nic nestalo, neštve tě to?
BB: Tak jasně, že by se mi líbilo mít na Cejlu “svojí” zeď. Udělala bych z ní legál a děcka by tam mohli chodit sprejovat jména svých lásek a nepřátel, ale koncepčně to takhle sedělo, nebylo s tim tolik papírování, a taky jsem měla vlastně dobrý pocit, že si to místo nijak nepřivlastňuju. Ačkoli by ten zásah byl podle mě celkem kritický a mohl by naplňovat potřeby místních (dětí) – čmárat si libovolně po zdi.
BB: To mě zajímá, nechceš to trochu rozvést? Na Cejlu se v poslední době vynořilo hodně murálů a je plánovaná revitalizace celý čtvrti pod taktovkou Kateřiny Šedý. Jestli to správně chápu, tvoje volba týhle lokace taky nebyla náhodná...
BB: Nebyla. Já na Cejlu trávím hodně času, je to pro mě jedna z mála částí Brna, kde se cítim dobře. Mam ráda jeho špinavý chodníky a energičnost, kterou obecně v Brně postrádám. Co se ale týče těch murálů...jednak to na mě působí jako lakování reality na růžovo a jednak z toho cítím klasický příklad gentrifikace vyloučených lokalit. Abychom nesahali daleko, stačí se podívat do pražských Holešovic nebo Žižkova a na to, jak se tam pod náporem “revitalizace” proměňuje složení obyvatelstva. Revitalizace znamená totiž především rostoucí nájmy. Když se potom vztáhneme konkrétně k Cejlu, můžeme myslím bez obav říct, že vykazuje prvky ghetta. Lidi, co tam žijou, tam taky často vyrůstají, pracujou i zestárnou, aniž by se podívali dál než do Husovic (když teda někde na Veveří neopravujou chodníky). Až tyhle obyvatelé o svoje byty v důsledku jejich zdražování přijdou, kam půjdou? Jak myslíš, že je to reálný najít si nový důstojný bydlení když seš Romka s rodinou?
BB: Takže jsi v důsledku nakonec ráda, že po tobě na Cejlu nic nezůstalo?
BB: Jo, nakonec jsem. Připadá mi, že umělci by mohli víc přemýšlet o důsledcích svojí práce a nezacházet s veřejným prostorem jako s prostorem prázdným. Ulice není bílá kostka, to, čim jí naplňujeme (nebo naopak nenaplňujeme), má nějaký reálný dopady.
BB: Ale co za smysl teda mělo stavět tu zeď zrovna na Cejlu?
BB: Tak možná i zkusit, jestli to lze dělat jinak...zároveň moje idea byla taková, že to pro mě bude další krok k navázání dlouhodobější spolupráce s místní komunitou...
BB: Jasně. A myslíš, že se ti to aspoň částečně povedlo? Že když z toho není zeď, tak z toho je – ať už pro tebe nebo pro ty participanty, něco jinýho? Už jsi to trochu nakousla...
BB: Abych byla sama k sobě upřímná, musím říct, že ti participanti z toho měli především prachy na Vánoce. Jim se líbila ta šaškárna před prácákem, ale tu druhou část brali prostě jako práci. Pro mě to bylo především takový probuzení. Ačkoli nemyslím, že bych měla jakkoli iluzorní představu o vzájemným vztahu lidí, práce a peněz, tyhle dva dny mě nechaly plněji pocítit, jak je ta situace vážná, ta práce odcizená, ty lidi odevzdaní, ty peníze...nedostatečný? Špatně distribuovaný? Taky jsem nakonec musela uznat určitou moudrost kámošovi, radikálnímu sociálnímu pracovníkovi a scénáristovi Hynku Trojánkovi, který mě hned na začátku upozorňoval na to, jak je to problematický. Řekl mi, že je vždycky lepší mít nejdřív promyšlenou konkrétní ideu, a pak sehnat dostačující obnos, který ji zafinancuje, než mít peníze, a pak vymýšlet, jak je proměnit v dobro. Takový postup dává mnohem větší smysl a v důsledku je mnohem míň limitující. No a nakonec, během i na začátku celýho procesu jsem intenzivně myslela na to, jak je to zoufale málo (času, informací pro ty lidi, mojí energie, co jim věnuju, ale i těch peněz) a jak důležitý je provádět strukturální změny a věnovat se něčemu systematicky, hloubkově a dlouhodobě. Ale jak jsem už zmiňovala, abych byla schopná takový spolupráce, budu se muset odpoutat od svojí vlastní (bílý, privilegovaný) perspektivy. Teprve potom je reálný, že se mnou budou chtít “ti druzí” vést dialog. O tom, jaký jsou jejich potřeby a možnosti a jak je možný – třeba i pomocí umění, je naplňovat a rozšiřovat.
BB: Cítim, že máš pořád pochybnosti, připadá ti to nedostatečný?
BB: Mám pochybnost, jasně, samozřejmě. Ale to je v pořádku. Vnímám pochybnosti jako hnací motor k přemýšlení, jak to všechno udělat líp, přeskládat si to v hlavě o něco přesněji, aby se na tom dalo stavět lepší konstrukty. A nedostatečný...to je takový soudící pojem a ráda bych se mu vyhnula. Myslím, že nehledě na to, co jsem zmiňovala o dlouhodobý práci a strukturálních změnách, je pořád dobře, když lidi využijou i malou příležitost k tomu, na chvilku někomu druhýmu ulevit.
BB: Nepřipadá ti, že jsme trochu odflákly prezentaci nebo popis tý samotný akce/akcí?
BB: Možná trochu, ale zároveň - ta akce už se odehrála, něco se stalo, a to se tímhle textem nezmění. Tohle je jenom reprezentace mojí práce. Navíc je tu fotodokumentace od Markéty....
BB: Myslíš, že bys detailnějším popisem toho konkrétního komodifikovala to “tady a teď”?
BB: Tak to už dělám žejo. Ale nemusím to dělat víc, než se ode mě požaduje. Jsem v pohodě s pomíjivostí, jestli ty akce něco zanechají v lidech, co se jich účastnili, to je pro mě to podstatný.
BB: Takjo, to dává smysl. A co bylo na tom všem podle tebe nejlepší?
BB: Ty děti. Ty děti měly největší radost.
BIO: Bára Bažantová je narozená ve znamení berana. Než nastoupila na brněnskou FaVU, studovala v institucemi nepolapeném ateliéru psychologů Zuzany Brodilové a Tomáše Malíka. Nemá ráda lidi, co mají rádi peníze.
