Otomo Yoshihide
Otomo Yoshihide (*1959) je nejenom legendárním japonským kytaristou, skladatelem, turntablistou, mistrem volné improvizace, ale bezesporu jednou z nejdůležitějších a formativních postav soudobé hudby, která bezesporu udává od 90. let krok nejenom celé japonské scéně. V tamním kontextu patří do generace výjimečných a silných tvůrců formátu jako např. Merzbow, Keiji Haino, Hoppy Kamiyama či Tatsuya Yoshida, ale jeho schopnost obsáhnout prakticky celé hudební univerzum jej řadí spíše na úroveň Johna Zorna či Mikea Pattona. Ačkoliv se jeho hudební svět ze západní perspektivy může jevit jako bytostně rozporný a eklektický, z hlediska japonského uvažování je spíše komplementární, protože spájí zdánlivě neslučitelné přístupy k hudbě. Zatímco v 90. letech minulého století a na počátku nového milénia Otomo Yoshihide kraloval noise rockové scéně s projektem Ground Zero s přesahy k revoluční čínské opeře anebo ozvuky typických soundtracků akčních filmů či jinglů televizních reklam, svoji schopnost instantně komponovat dosvědčil řadou spoluprací s dalšími tvůrci na pomezí hlukové hudby, volné improvizace (spolupracoval s lidmi jako Bob Ostertag, Jon Rose či Thurston Moore anebo eRikM), ale také extrémně zredukované a ztišené hudbě v projektech I.S.O. a Filament. S jemným zpožděním se začal vyznávat ze své lásky k jazzu, be bopu, filmové hudbě, hudbě divadla kabuki, aby ukázal kořeny své poetiky, přitakával písňovým tvarům a začal vytvářet i líbezné filmové soundtracky. Prakticky neexistuje pole, jehož by se jako skladatel nedotknul, významný hudebník z nezávislé scény, s nímž by nespolupracoval – zde zmiňme Johna Zorna, Christiana Fennesze nebo Davida Sylviana s prakticky všemi, kdo v japonské scéně zanechali v undergroundové scéně od 80. let viditelnou stopu.
V současnosti sice píše i big bandové šlágry a písně pro telenovely, ale i ty naznačují, jak velké jako hudebník má zkušenosti, jak opojné melodie s rafinovaným aranžmá dokáže mistrně vytěžit i ve zdánlivě přístupných žánrech. Paralelně však operuje stále na poli volné improvizace; se svými freejazzovými projekty ukazuje živý potenciál akustického jazzu, aby stále pěstoval i mezní odnože hudebního jazyka v podobě sólových kytarových vystoupení a nejšílenějšího turntablismu, v němž nedestruuje pouhé desky, ale i gramofony a přenosky s jediným účelem – dosáhnout prahu zvukové intenzity filtrované zkušenostmi zkušeného instantního skladatele schopného impozantních spontánních gest. Otomo Yoshihide dokáže oscilovat mezi křehkými sóly, citacemi různých skladeb,
aby nakonec veškerou jemnou hru na zmíněné nástroje byl schopen přehlušit hlukovými palisádami s rafinovanou strukturou či rafinovanou bestialitou hudebníka, který při hře neukáže jinak než kamennou tvář anebo lehce pobavený úsměv plachého melomana. Nyní představí své kytarové a gramofonové sólo.
Rozhovor "Dva póly téhož", který vedl s umělcem náš dramaturg Lukáš Jiřička najdete na hisvoice.cz. Na stejném webu naleznete také rozsáhlou trilogii o umělecké dráze Otoma Yoshihide od Josefa Czerese: část 1; část 2; část 3.
IQ+1
Výrazní představitelé abstraktního ambientu u nás podávající nekompromisní elektroakustickou zprávu o vitálním stavu české impro scény. Po téměř šesti letech experimentů a sběru materiálu vydal počátkem roku 2019 kolektiv IQ+1 svoji třetí desku s názvem Conversaphone Plus na slovenském labelu mappa.