Co se stalo s prostorem?
V šílené fádnosti pandemie jsem najednou zjistil, že se propadám do králičí nory virtuálních světů. Zoom out – ztráta vědomí, zoom in – postupná rezignace…
Z performování se stalo mluvení do kamery. Účast na performanci se zúžila do jediného kliknutí, které před vás postaví zase další mluvící hlavu. WTF!?
Co se stalo s komplexními vztahy? Měním se na karikaturu sebe samého. Zdá se, že hovořit po jednom do mlčící zdi nehybných tváří je naší perfektní náhražkou světa.
Kňourám? Ne, jen mě zaráží, jak se tomu já, bytost spojená s performance, tak lehce poddávám.
Náhle, jednoho dne, probuzení. Co se stalo s prostorem?! Všichni víme, že performance se schovává v každém rohu (i když bez jeviště jakožto reference je to trochu abstraktní představa). Jestliže hlasy mohou být slova (haló? haló!), pak stačí najít ten správný roh pro nový druh performance – pro takový přístup, který bude lepší performancí, než obvyklé: „Teď vám něco povím na kameru a vy si to představte na jevišti“.
Zde přichází tabulka.
Došlo ke dvěma zjištěním:
V kolaborativním dokumentu se z performerů stávají spisovatelé. Psaní naživo potom tvoří performance. Vidíme je hrát. Jsme svědky jejich rozhodování. Část z toho může být naplánovaná, ale je jasné, že některé reakce, podněty a společná konání jsou spontánní. Jejich osobnosti, postavy a chování se velmi liší. Staví se k tomuto kvazi-abstraktnímu prostoru svým vlastním, zcela jedinečným způsobem. Prostor nasává jejich barvy.
Tabulka rekonstruuje prostor. Přináší zpět koncepty vzdálenosti a blízkosti, směřování a souvislosti. Pamatujete, jak se lidé při rozhovorech stavěli do různých konstelací? Jak se malinko odklonili, když se moc dobře neznali, nebo když se chtěli distancovat od toho, co bylo řečeno? Pamatujete si tyhle proměnlivé pozice? Pamatujete, jak se lidé během konverzace pomalu přibližují? Tabulka tvoří hrací mřížku pro hráče. Dává jim startovní pozici. Pryč s jednosměrným, lineárním narativem! Přichází mnohoznačný prostor osy X a Y. Zase jednou je možné se ztratit a znovu nalézt.
Proč sex?
Sex je znovuzískání intimity. Je to bytí v prostoru, který je odlišný od toho mého. Je to fantazie, ve které trávíme čas s tělem někoho dalšího. Je to nacházení sebe v záhybech toho druhého a získávání představy o odlišnosti. V tomto smyslu půjde vždy o překročení hranic, nesmíme si jej ale plést s pocitem hanby ani nemravností. No tak, jsme přece dospělí a tohle je bezpečný prostor.
Tohle je bezpečný prostor.
Je to literární prostor.
Je to prostor, ve kterém slova víří a tančí a společně tvoří svět. Když to klapne, vzniká křehký stav pospolitosti.
Když ne, no tak jdeme dál.
Někam jinam. Do další části prostoru, do dalšího nadějného příběhu, smysluplného světa, explicitního úvodu.
Wojtek Ziemilski
Wojtek Ziemilski: Sex
Inscenační projekt polského režiséra Wojtka Ziemilského s provokativním, ale i všedním názvem Sex představuje unikátní prostor budovaný šesticí performerů, kteří společně tkají rozvětvenou literární krajinu. Mezinárodně uznávaný režisér, choreograf a pedagog Ziemilski s oblibou testuje hranice divadelního jazyka a jeho styčné plochy, průniky či tření s dalšími uměleckými disciplínami. V posledním projektu Sex, v němž aktéři budují dvojrozměrný textový prostor ve sdíleném dokumentu, se rozhodl skrze nové a v současné době dominující formy online komunikace výrazně pracovat s živou událostí i způsobem její problematizace. Ta však svůj proces tvorby, diskuse, aktu psaní naplňuje sice v digitálním prostředí tabulkového souboru, ale také skrze výraznou scénickou podobu se zjevnou přítomností performerů, výtvarným gestem, časovým rámcem. I psaní se ukazuje jako vzrušující, smyslné, ostýchavé nebo obranné i plné masek, zvláště když jej lze sledovat jako proces, dialog, pokus o dorozumění či sdílení samoty, křehkosti a intimity. Psaní o tělesnosti, lásce, smyslnosti v inertním prostředí počítačové tabulky však nikdy není neutrální – může vzrušit, pohoršit, narušit očekávání, zlehčovat věci, ale hlavně bytnět a rozlézat se mnohými směry, vznikat v blocích, ale i izolovaných ostrovech. Je kolektivním činem, ale i autorskou souhrou šesti výrazných individualit.
Sex je nejen téma, ale i forma komunikace, sex je proto odrazovým můstkem pro textovou performanci, která se však dotýká i formátu galerijní instalace, neboť se šest aktérů skutečně fyzicky setkává a tvoří v galerijním prostoru Domu umění města Brna. Inscenace ve svém scénografickém gestu koketuje s událostmi živých setkání hráčů počítačových her, v nichž jsou publiku zobrazovány jejich herní operace. Ziemilski s literáty, hudebníky, výtvarníky a editory Bernadetou Babákovou, Markétou Lisou, Zuzanou Fuksovou, S.d.Ch., Ivanem Palackým a Vojtěchem Staňkem otevírají možnost vnímat dílo Sex pouze jako literární akt, neboť dílo má i svoji online podobu, v níž je kladen důraz na sám text a proces jeho vzniku. V divadelní podobě se projekt dotýká pomezí galerijní instalace a performance s důležitou dimenzí svého teď a tady, ale s vědomím, že komunikace sama probíhá ve virtuálním prostředí. Scénografie této plnokrevné události pracuje s několika podobami a stupni zobrazení psaného.
Wojtek Ziemilski (*1977) je divadelní režisér a vizuální umělec. Jeho představení byla uvedena ve více než dvaceti zemích, například na festivalech jako Ruhrtriennale, Pražské Quadriennale, Festival Boska Komedia. Získal mnohá ocenění mj. hlavní cenu Zürcher Spektakel nebo hlavní cenu festivalu Fast Forward v Drážďanech.
Ziemilski rozšiřuje ideu dokumentární performance. Jeho práce jsou často spojeny s problematizováním role diváka a samotných možností akce. S pomocí principů autorského divadla, real-time kompozice, ale i odkazů na svět vizuálního umění a dalších médií, tvoří univerza, která kombinují estetické zkušenosti s intelektuálním zkoumáním. Učí současné přístupy k performance s konkrétním zaměřením na techniky autorského, tedy devised divadla, spoje mezi světem současného tance a divadla a užití médií v divadle. Přednáší na divadelní akademii ve Varšavě a na Varšavské univerzitě, měl přednášky a vedl workshopy mj. na pražské DAMU, UNIRIO v Rio de Janeiro nebo Státní vysoké škole v Krakově.
Bernardeta Babáková (*1994) je doktorandkou dramatických studií na Divadelní fakultě JAMU a částečně pracuje v sociálních službách a angažuje se v hnutí Limity jsme my. Věnuje se především poezii, krátké próze, scenáristice, tvorbě pro rozhlas, podcastům. V roce 2020 uvedlo A Studio Rubín scénické čtení její hry Quit livin´on dreams. Dlouhodobě spolupracuje s Ateliérem intermedií na FaVU VUT. V rámci této spolupráce se podílela i na knize Sedimenty diagnózy wellness, která vyšla v roce 2021 v nakladatelství Host.
Zuzana Fuksová (*1983) vystudovala sociální práci a nedostudovala germanistiku. V roce 2006 založila s Adélou Elbel skupinu Čokovoko (alba Best od! a Hudba). V roce 2016 jí u nakladatelství Fra vyšla kniha statusů a tweetů Cítím se jako Ulrike Meinhof. Od roku 2018 má na Radiu Wave pořad Buchty. Občas píše sloupky – Finmag, Heroine, Radio Wave, překládá z němčiny a snaží se dokončit psychoterapeutický výcvik. Po pětileté epizodě v Praze žije opět v Brně.
Markéta Lisá (*1979) vystudovala VŠUP v Praze – ateliér Kov a šperk; studuje Teorii galerijní a výtvarné pedagogiky na MUNI v Brně. Zabývá se elektronickou hudbou (Midi Lidi, Kutya), VJingem a výtvarným uměním. Žije a pracuje v Brně.
Ivan Palacký (*1967) architekt, hudebník. V 80. letech a na počátku 90. let hrál s různými skupinami a účastnil se mnoha hudebních projektů. Byl členem skupiny Výkřiky břich, tria Sledě, živé sledě a audiovizuálního dua Koberce, záclony/Carpets Curtains. Nyní je entuziastickým členem Pražského improvizačního orchestru, zpěvákem a kytaristou skupiny Pátí na světě, členem kvartetu Messier objects. Píše zvukový deník ze všech svých cest; sbírá úryvky příběhů, zvuků a různých "akustických chyb". Od roku 2005 se jeho hlavní zálibou stalo „dolování“ zvuků z amplifikovaného pletacího stroje Dopleta 160 a 180.
S.d.Ch. (*1970) autor dramatických a prozaických textů, komixu Varlén, kolážista, lídr, textař a skladatel kapely Ruce naší Dory, kmenový autor nakladatelství Divus. Spolupracuje s časopisy Umělec, Svět a divadlo, nakladatelstvím Rubato a labelem Polí5. Jeho hry uvedly ČRo Vltava, ND Brno, Hadivadlo, Divadlo na provázku, Spolek Kašpar. Držitel cen Muriel, Cena Alfréda Radoka, pocta Next Wave a Cena Ferdinanda Vaňka.
Vojtěch Staněk (*1983) studoval Literární akademii a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Pracuje jako redaktor v nakladatelství a na Radiu 1 moderuje pořad 13 syrových o experimentální hudbě.
Dramaturgická spolupráce: Magdalena Jiřička Stojowska
Grafická spolupráce: Jozef Ondrík / Deep Throat Studio & Květoslav Bartoš / Florian Karsten, Lukáš Prokop
Režie streamu: Anna Babjárová
Kamera: Sára Sliwková
Překlad z angličtiny: Lívia Tomečková & Pavla Němečková
Tvůrčí a technické řešení instalace: Jonáš Garaj a Jozef Fertaľ
Technologický vývoj a konzultace: Luboš Zbranek
Technická spolupráce: Matouš Ondra, Nikol Piškytlová, Jakub Kubíček, Adam Gazárek, Tomáš Nerád
Výroba kovových konstrukcí: Dominik Kebisek
Délka představení: 90 minut