O herci Jánovi Sedalovi jednou prohlásil básník Stanislav Dvorský, že to je asi nejsvobodnější člověk, kterého poznal. Ačkoliv je Jáno v mnoha ohledech nespoutaný a nespoutatelný duch, o kterém třeba ředitel Divadla Archa Ondřej Hrab s láskou tvrdí, že je „zlobič“ a míní tím umanutého anarchistu, má v sobě leckdy překvapivou houževnatost a disciplínu. Přestože musel v posledních téměř dvou letech překonávat následky těžkého zranění a byl nucen se znovu učit každodenním úkonům, v tichosti svého brněnského bytu a takřka bez jakékoliv opory se rozhodl na ploše malého pokoje rozprostřít svoji nezměrnou a až surreálně vykloubenou scénickou imaginaci v podobě plně osobní inscenace. Vzniklo mu tak mezi postelí, oknem, stolem a na šatních skříních skutečné česko-slovenské butó. To se od svého japonského pendantu liší ještě větším stupněm zažité omšelosti a ošoupanosti, absurditou a humorem, který by nemohl vzniknout jinde než v tomto středoevropském prostoru (takže někde mezi barokem, symbolisty, cimbálkou, Haškem, Kafkou, Demlem, surrealisty, Plastiky, DG 307, Dežem Ursinym a Mariánem Vargou). Sedalovo butó je možná trochu tanec, v němž je cítit každý kilogram těla, vyniká každá vráska i magická míra soustředění podbitá lety cizelování a zpřesňování, ale jeho svět je mnohem širší. V jednom krátkém časovém toku nabízí Jáno bezesporu vše, co umí. Prosmekává se od tance k rituálu, činohře, až k urputnému boji s vlastním tělem. Zastaví se na ovládnutí mála, aby pak z mála udělal překvapivé mnoho, rozpoutal skromný chaos a drobnými gesty budoval i strhával spousty neviditelných opon. K tomu si vybral spřízněného sekundanta, hudebníka Tomáše Vtípila.
Jáno se narodil v roce 1948 v Bratislavě, ale od přelomu šedesátých a sedmdesátých let působil jako herec převážně na českých scénách. Byl členem Bílého divadla, souboru Křesadlo, po několik dekád klíčovým hercem HaDivadla, působil v Arše v řadě rozmanitých inscenací, dále se souborem Vosto5 či v nezávislých projektech, ale také filmech. Kromě obrovského množství herecké a režijní práce v řadě divadelních inscenací, projektů a filmů, mu v roce 2018 byla vydána kniha SMS básně, jíž sestavil dlouholetý Sedalův kolega z HaDivadla a kamarád – herec, režisér a spisovatel Arnošt Goldflam.
Sedal je jedním z posledních beatníků, básník, katolík, snivý tulák s cikánskou tlupou, režisér, slovenský indián, bývalý velmistr hospodského athanoru mezi pivem, popelníkem a radostným pobýváním ve společnosti, absolutní bohém, herec, člověk věrný svým přátelům a divadlu, ale také poťouchlý morous, vše je naráz Ján Sedal.
O bytovém divadle Jána Sedala vznikl také krátký dokumentární snímek režisérky Anny Babjárové, který je možné přehrát níže. Najdete ho také na vimeo účtě Terénu.
Recenze, články a ocenění:
Report o hře Vyplním šaty své tělem svým od Alexandra Balogha vyšel na denik.sk.
V září 2020 byla inscenace oceněna na festivalu …příští vlna/next wave… jako Projekt roku. V říjnu 2021 získal Ján Sedal cenu Thálie za celoživotní mistrovsví v oboru alternativního divadla.
