Na jevišti stojí koncertní křídlo ve výborné kondici. Herci chodí sem a tam kolem nástroje, aniž by bylo jisté, zda zazní jediný tón. A věří. Stejně tak jako autoři, fascinováni schopností hudby přenášet nás za koncepty a významy, kde je bytí zředěné nebo koncentrované natolik, že přechází v šum.
Jiří Austerlitz se svou skupinou Boca Loca Lab donedávna zastupoval v Čechách téměř neprozkoumaný žánr hudebního či akustického divadla, založeného na proudu zvuků a slov. Nyní přichází s autorským představením, v němž nezazní možná ani jediné slovo. Neopouští přitom svou zaujatost hudebností a smysl pro kompozici.
Výtvarnice Zuzana Sceranková vstupuje do projektu s množstvím neotřelých výtvarných inspirací v podobě díla Franze Erharta Waltera, Michaela Borremanse nebo Štefana Papča. Její scénografie se zdánlivě podobá instalacím, s jakými se můžeme potkat častěji v galeriích než v divadlech. V galerii ovšem často chybí klavír.
Dramaturgyně Klára Hutečková jako už několikrát touží po představení, ve kterém jeden přizvednutý prst jednoho herce na pozadí scény směřuje přesně tam, kam má – a proto už není potřeba dodávat nic dalšího.
Autor hudby a zvukového designu Ladislav Železný se na počátku oddával představě, že ticho tentokrát jeho hudbu úplně vytlačí. Právě proto našel cestu k tomu, jak do procesu vstoupit svým zvukovým rukopisem.
