Klub zastupitelů města Brna v areálu Staré radnice se vždy jednu středu v měsíci promění na klubovnu kolektivního snění, kde umění, aktivismus a akademická sféra koexistují a vytvářejí nová imaginativní propojení. Po celý rok 2025 zde budou probíhat veřejná setkání, jejichž společným pojítkem je představování si více-než-reálné podoby současného světa. Program jednotlivých událostí je připraven v dialogu s přizvanými hosty a hostkami, kteří a které přítomné osobně provedou zvolenou formou kolektivního snění vycházející z jejich umělecké či výzkumné praxe.
Kurátorkami Klubu kolektivní snění jsou Jana Mikuš Hanzelová a Amálie Bulandrová.
Bio:
Jana Mikuš Hanzelová
Jana Mikuš Hanzelová vystudovala divadelní vědu na VŠMU v Bratislavě. V roce 2014 spoluzaložila kulturní centrum Diera do sveta v Liptovském Mikuláši, v kterém působila primárně jako dramaturgyně a v letech 2021-2024 jako jeho ředitelka. V roce 2018 založila mezinárodní feministický festival Artwife.
Amálie Bulandrová
Amálie Bulandrová vystudovala divadelní vědu a dějiny umění na FF MU v Brně. Následně absolvovala studium teorie a dějin umění na pražské UMPRUM, kde aktuálně působí jako spoluvedoucí ateliéru Volného umění I. Od roku 2022 se zde také podílí na organizaci a chodu Kafkárny/ Centra pro umění a ekologii UMPRUM.
★★★
Autofikční dialog dvou přítelkyň a kurátoriek
Amálie Bulandrová, Jana Mikuš Hanzelová
Můj vztah k fikcím od mala utvářela máma, mořská bioložka, která pracovně vyjížděla do dálek oceánu zkoumat korálové útesy. Zajímavé je, že ráno byla vždycky zase doma a dělala nám snídani. Ještě víc jej ale ovlivnily moje sestry: jedna uměla mluvit se zvířaty, druhá dokázala komunikovat s počasím a třetí vnímat myšlenky našich hraček a všech okolních věcí. Moje maminka vlastně nebyla bioložka, ale zpěvačka, která žila dvojí život – ten veřejný a ten na malém městě, kde ji nikdo neznal a kam jezdila pečovat o zahradu. Všechny jsme uměly kouzlit, vidět věci jinak než ostatní a být ve svých představách přesně takové, jaké jsme si zvolily, že budeme.
Fikcie boli pre mňa dôležité celý môj doterajší život. Ako malá som som ich nachádzala v literatúre, príbehy, ktoré som hltala s veľkou nástojčivosťou predstavovali únik pred svetom, ktorý bol častokrát nepochopiteľný a bolestivý. Motivácie fiktívnych postáv sa mi zdali v porovnaní s tými skutočnými zrozumiteľnejšie, i napriek navonok nejasným pravidlám a autorským licenciám, tak často koketným a frivolným. Vďaka tomuto permanentnému prísunu fantázie som sa postupne začala do sveta vracať, príbehy, ktoré som prežila ma naučili chápať a čeliť každodennosti. Navrátila som sa zo sveta snov do skutočnosti, fikcie ma vyzbrojili pochopením a odvahou. Umenie však aj naďalej predstavovalo stabilný bod, keď sa rozvibroval deň a veci sa vymykali spod kontroly.
Fiktivní příběhy všeho druhu nejraději poslouchám. Baví mě, když jsou nějak zarámované, ať už člověkem, portálem nebo třeba křídou. Dlouho mi trvalo pochopit, že to, že si je přivlastňuji a zasazuji do nich sebe, je jen začátek. Následovat totiž může pracná ale skvělá čast soustředěného cvičení, přímého manipulování se zavedenými představami a jejich přeskupování do nových kontextů, struktur a vazeb. Příběhy o lidské výjimečnosti, právech, identitě, morálce, zodpovědnosti … všechny je třeba rozbít a znovu – třeba i jinak – sestavit. Zkusit vyčlenit to lidské „já” a začlenit jiné entity. Může být těžké nastartovat takovou představivost a vizualizovat si třeba nově uspořádanou ekologickou civilizaci. Umí s tím nicméně pomoci umění, které vyprávěním přetvářejí svět.
Fikcie so mnou rástli a postupne sa transformovali, už neboli len oporou, boli zároveň výzvou k plneniu snov. To, čo sa zdalo nepredstaviteľné sa stávalo skutočnosťou. Takouto fikciou bola aj Diera do sveta a festival Artwife. Feministický festival v malom meste? Čisté blúznenie! Ale je tu a stal sa spoločne zdieľanou imagináciou so všetkými, ktorí sú každoročne jeho súčasťou.
„Fantazie a mýtus patří mezi klíčové prostory, kde se rozvíjí práce kolektivního snění. Právě v těchto intersubjektivních prostorech vznikají vzorce možností, jak ‚zůstat s problémy' naší doby.“ Uvedená citace je z knihy „Fantasy and Myth in the Anthropocene: Imagining Futures and Dreaming Hope in Literature and Media“, jejíž autorstvo (Marek Oziewicz, Brian Attebery, Tereza Dedinová) se zabývá tím, jak fantasy „performuje“ mýtus a pomáhá tak formulovat sny o alternativních způsobech bytí s biosférou. Jsou to sny s velikou silou jednat. Sny, které mohou být v „reálném životě“ nebo v jiných žánrech nevyslovitelné. Sny, které máme každá jiné a stejně mohou být společné. Pojďme se spolu zasnít.
Vstupujeme do prostoru Klubu zastupitelu a otvárame Klub celoročného kolektívneho snívania. Veríme, že cesta, kde sa prostredníctvom fantázie, radosti a hravosti aktivizuje nevedomie do konkrétnych vedomých akcií, môže nabúrať krízu predstavivosti, ktorá vie byť tak paralyzujúca a otupujúca, ktorá spôsobuje ochromenie, nemožnosť zapájať sa a vytrvať v účinnom a zmysluplnom aktivizme. Otvorme sa snívajúcim projektom, protestujme cez nové mytológie, anticipujme nové naratívy ako dôležitý a legitímny nástroj pretvárania každodennosti.